Pravý filologický zázrak:)

Dnes se mi zachtělo napsat zase něco na blog:). Prostě říct, že tu pořád ještě jsem, i když trochu jinak, než dřív. Ještě nikdy jsem se necítila tak málo „přítomně“, na Signálech i ve světě. A ještě nikdy jsem necítila tak silně, jak Bůh bere dějiny jednoho lidského života do svých rukou:).

Víte, dodnes nechápu, jak jsem 1. června 2009 mohla jet do Olomouce na přijímačky z ruštiny, kterou jsem na škole nikdy neměla, a učila jsem ji doma, z lásky:), a ze které velká část ostatních přihlášených maturovala, jak jsem později zjistila, místo toho, abych toho dne jela do Ostravy na přijímačky z němčiny, kam bych s největší pravděpodobností dostala. Věděla jsem, že když Olmík neklapne, budu rok zahrabaná v „nouzové možnosti“, někde, kam jsem naprosto vůbec nechtěla. Nikdy dřív bych nevěřila, že udělám takovou šílenost:), ale já jsem jela do Olomouce. „Jo, máš talent, jsi dobrá“, říkali mi ostatní, a měli pravdu:), ale to nebyl důvod, proč jsem se odhodlala jet 1. června na přijímačky z ruštiny. Věděla jsem, že vezmou jen 15 lidí z asi 50, což bylo dost beznadějné:), ale cítila jsem naprosto iracionální a hlubokou jistotu, kam mám jet. Kvůli téhle jistotě jsem tam jela. Zvláštní, jak bláznivé sny Bůh dává člověku do srdce…a jak je dokáže naplnit.;)

No a vzali mě, budoucího německého a ruského filologa:). Nevím, jestli Bůh zašel za děkanem nebo rektorem, ale jsem tam :).

A najednou tu jsem.:) Víte, někdy se mi stýská po starém světě, který jsem znala, a který znal mě. Vlastně je to všechno teď pro mě zvláštním způsobem celkem těžké, škola a tak. Někdy jen tak klečím a opakuju:  „Pane, právě teď, když se vše tak dramaticky mění, buď stálý a buď při mně.“

A někdy stojím v knihovně před regály s Dostojevským a Tolstým a Dürrenmattem a jenom tak se opájím a potichu žasnu nad tím, co pro mě Bůh udělal. A i to je moje modlitba. Спасибо, мой Бог.