Moje neodvaha

Nepovažuju se za moc odvážného člověka. Vím, že jsem nezačala optimisticky:), ale je to tak. Mezi mé oblíbené biblické postavy patří Josef z Arimatie. Možná těm odvážným učedníkům nepřipadal jako takový hrdina, když se bál riskovat svůj život pro Krista.Ale proto, že se bál, a přesto šel Piláta bez vytáček požádat, aby mohl Ježíše pohřbít, proto je velký v mých očích. Možná nemluvil o Bohu dost hlasitě, nestrhával davy jako jiní učedníci, ale myslím, že to byl borec. V době, ve které žil, riskoval mnohem víc než výsměch a odsouzení okolí. Mně k zařazení zpátečky strach z výsměchu bohatě stačí.

Lidi o mě ví, že jsem věřící, ale neznají detaily. Mám velké zábrany říkat před nimi příliš veliká slova. Nehájím plamenně a nahlas své názory, protože mi to prostě nejde.

Ráda se s nimi bavím, nahlas a ráda se směju:o)), ráda pařím freestyle:-). Jsem celkem drsňák:o). Ale co se týká mluvení před lidmi o těch největších a nejhlubších záležitostech mého života, popadne mě vždycky hrozný ostych a introvertismus.

 I když bych chtěla být odvážná, nevychází mi to.

Chtěla jsem být odvážná a říct Bohu: Ať se neustále děje tvá vůle v celém mém životě. Ale pak jdeme spolu za ruku a když se mi zdá, že se Bůh nekouká (ale On se kouká pořád, žejo?:o)..), vytáhnu z kapsy svůj pseudokompas a zmatu se jím.

Přála jsem si být opravdu odvážná při slabomyslných narážkách spolužáků na můj milostný život a během nemilého výstupu s kondomem. Chtěla jsem s úsměvem zamávat prstýnkem Čistá láska. Jenomže se mi dočista rozklepaly ruce v krku se mi udělal knedlík. Přímo nok:o). Ta chvíle mě vydrtila.

Bylo pro mě opravdu těžké jít na Pěší pouti na Velehrad vesnicemi a městy za hlasité modlitby růžence. Moc tyhle věci nezvládám.

Popravdě řečeno obdivuju Svědky Jehovovy, jak stojí u obchodňáku a jsou smířeni i s hnusnýma řečma, které si musí vyslechnout. Obdivuju „hlasité křesťany“, kteří evangelizují, kam příjdou. Ale sama to takhle neumím a vlastně i  raději poslouchám „tiché křesťany“.

Nějakou dobu jsem se s tím srovnávala. Nevěděla jsem, jestli to takhle není špatně. Bavila jsem se o tom s knězem a přemýšlela jsem a modlila jsem se za to… a pak jsem pochopila, že Evangelium nemusím žít nahlas, ale hlavně ho musím žít srdcem. A navíc, i mě Bůh hecuje k opravdu odvážným mega giga věcem:o).

Například bych nikdy dříve neřekla, že vstoupím do Čisté lásky a řeknu to lidem okolo. Nikdy bych neřekla, že budu na svůj blog psát o jedněch z nejhlubších věcí mého života. Může si to přečíst kdokoli. Může se mi vysmát. Může mi říct, že jsem psycháč:o). Ale já to ustojím, protože mi den co den vlévá do srdce odvahu ten největší, nejlepší a nejodvážnější Borec, jakého si umíte představit. Díky mu za to.+