Když jdu k přijímání...

Tohle je úplně kraťoučky článek, mini náčrtek. Ale o Něčem a Někom velmi důležitém.

Když jsem byla malá, bydleli jsme s rodinou v mezigeneračním domě. Byly mi tak 3 nebo 4 roky a nastal Štědrý den... Byli jsme s bratrancem z příchodu Ježíška už od rána tak moc nervózní a natěšení (především teda na dárky, co si budem nalhávat:) ), že jsme v nestřeženém okamžiku kvalitně počmárali  kuchyňskou stěnu :).

Je mi o něco málo víc, než tehdy:), a do života se místy vkrádá zvyk, který zbavuje události nadšeného očekávání a třpytivé radosti v očích. Tohle pokušení se v mém případě týká i chvílí, kdy jdu k přijímání a čekám, až příjdu na řadu, a lidi kolem mě vypadají nějak... nezúčastněně. Mám k tomu tendence i já. A v těch chvílích si říkávám:

VÍŠ, ŽE SE TI BLÍŽÍ TVOJE DNEŠNÍ VÁNOCE? UŽ JENOM CHVILIČKA... POČMÁRALA BYS TEĎ RADOSTÍ A BÁZNÍ STĚNU? :)

Čmárat po stěnách se nemá :). Nicméně kdybychom si uvědomili ohromnost a velikost té Chvíle... Nemělo by zbýt na zdi kostela jediné volné místo:).  Amen:-*.