O kufrech a vlacích

Miluju kufry a vlaky. Považuju se za jednoho z hlavních sponzorů ČD:). Od 14 let neustále balím a vybaluju trička z krosen a kufrů. Tehdy jsem začala zpívat s Paprskama a poznávat širý a nekonečný svět, svět sahající za hranice mého malého rodného města. Od 14 let si prostě lítám.:)

Ve 14 jsem byla letním turné s Paprskama a jednoho dne jsme přespávali jsme v romském centru Khamoro, kde jsme s holkama v umyvadle přepíraly ponožky, které jsme pak sušily na žebřinách. Připadala jsem si tenkrát děsně samostatná:). Když jsme se v 15 jsme s kamarádkou dostaly do Vídně, jednou jsme omylem zašly do nějaké arabské čtvrti. Po východu z arabské samoobsluhy jsem se cítila jako drsný dobrodruh:). Stejně jako když jsem si prvně sama koupila housku v německém pekařství, mluvila jsem prvně v životě rusky se skutečnou Ruskou, spala jsem pod širákem, tančila jsem židovské tance, umývala jsem se skupinou Číňanů záchody v Taizé, chodila jsem po kravařském zámku se skupinou fešných Italů;), vařila jsem kafe bývalým Chartistům (dost ostří hoši :D), prvně v životě jsem pila rakouský Almdudler... Tohle všecko je moje lítání a radost, bere mě to a plní neutuchajícím nadšením. :)

Od mých 14 let uplynul nějaký ten pátek a vždycky když přestupuju na Svinově, napadá mě, kolikrát už jsem tam byla, a v kolika vlacích už jsem seděla, a dostávám se do zvláštní nostalgie. Sedím a děkuju Bohu za křídla, jež mi dal. Musím létat, abych žila, to je zřejmé. Pořád miluju hrkot kufru, poznávání nových lidí a míst a slovníky. Na druhou stranu jsem ale začala pociťovat touhu po krbech, jestli mi rozumíte. Nejsem si jistá, jestli nelítám hlavně proto, abych mohla přistávat. Aby mě taťka vyzvedl autem na Štítině a babička mi přišla pomalým krokem otevřít dveře a ptala se, jestli mám hlad.

Myslím, že v prostoru mezi křídly a krby je natáhnuta struna mého života, tudíž je podrobena určitému napětí. Závan větru umí tu strunu rozehrát. Takhle nějak vzniká melodie mého života. Někdy je to napětí trochu bolavé. Ale jenom tak může struna hrát. Touha po bezbřehém a hlubokém životě se nedá zavřít do skříně ani popřít. Můj život momentálě je bezbřehý a hluboký, a pokud takovým nezůstane, stane se bažinou a zaživa v něm shniju. A do všeho toho pnutí se chvílema vtírají záludné otázky typu "jestli jednou budu mít svoji sedačku" (na barvě a vzoru se taky musíte s někým shodnout, a celkově na ní nechcete sedět sami, že? - v opačném případě je sedačka vcelku na nic) a "jestli nebude sedačka znamenat konec všem letům".

Letos v únoru jsem odjela poznávat své kořeny do Brna. Když mi můj krásný, vtipný, hluboce věřící a úžasný bratranec dovezl kufr k vlaku a já do něj měla nastoupit a na dlouhý čas odjet od své nově nalezené a skvělé brněnské rodiny, sevřelo se mi srdce a pocítila jsem hlubokou nenávist ke kufrům i vlakům. Řekla jsem: "Už mám těch vlaků fakt dost." A on pochopil, co myslím, a řekl: "Neboj, jednoho dne se usadíš." V to doufám:). Prozatím přeju šťastné lety nám všem ;).

Zobrazeno 1633×

Komentáře

Janulle

Máji,<br />
ach ty křídla že:-)...pořádně roztáhnou a jen a jen leťet...a vnímat tu nekonečnou krásu kolem sebe, asi tak jako když namočíš štětec do barvy duhy a maluješ...A jednou dáš kufr pod pohovku a uvidíš-to bude jízda;-)

Kleine-Biene-Maja

:) No tak možné je všecko, Janullí :). Uvidíme:).<br />
<br />
Tebe za pár dní čeká pořádně pestrá paleta a let, co bere dech, tak si ho užij a vychutnej ;)!!

Zobrazit 33 komentářů »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona signály.cz