Samota, která formovala

29. 10. 2010 22:26
Rubrika: Nezařazené

Pocházím ze zvláštního kraje. Bývala jsem jako bříza zasazená v jehličnatém lese. Příliš jiná na to, aby byla pochopena - přiliš lačně toužící po vodě, po jiné půdě, po jiných houbách u svých kořenů. V našem malém městě není tak úplně snadné nebýt součástí lesní školky a růst mimo řádek, natož úplně mimo oplocenou ohrádku. Byla doba, kdy opravdu hodně mrzlo. Trpěla jsem tím životem v mém malém městě, i když ho mám svým způsobem ráda. Ne že by ti ostatní byli špatní. Jen jsem měla pocit, že jsem jeden velký omyl, když nejsem jehličnan, ostatním se nepodobám, nemám šišky a tak.

Bylo mi 12, 13 a modlívala jsem se sama, u svíčky. Snila jsem o mladých lidech, se kterými bych se mohla modlit, a o velkých věcech, které by se mi mohly stát. Věděla jsem o životě, který tepal tam venku, a já k němu nebyla přizvána. Nikde pro mě nebylo místo, neboť jsem byla břízou a oni byli modříny, borovicemi a jedlemi.

A Bůh si mě vedl. Ve 14 jsem začala jezdit s Paprskama. Ale nešlo zapustit kořeny, protože lidé se příliš rychle střídali. Bylo mi 15 a na Světovém setkání mládeže v Kolíně nad Rýnem jsem pocítila teplo společné modlitby. Tolik jsem se bála vrátit domů, ke své svíčce. A pak jsem se setkala s člověkem, který mi změnil život, a ke svíčce me přizval. Nikdy té Dámě nepřestanu být vděčná. Mluvila tehdy o tom, že jednou půjde do Afriky, i kdyby tam měla dojít pěšky. Dneska mluvíváme o Žízni, té nesmírné Žízni po Bohu a Nesmírnosti, a o té velikánské Lásce, která nás zachránila. Ta Dáma bydlí ve vedlejší vesnici a taky nežije v lesní školce. Je jedna z lidí, kteří mi pomohli pochopit, že není špatné nebýt jehličnan a potřebovat úplně jiné klima, mít jiný úkol a vize, které nebudou mým malým městem nikdy pochopeny.

Můj Dnešek se rodil ve velké osamělosti. V těch večerech, kdy jsem plakala, neboť jsem nebyla borovice. Ve dnech, kdy nebylo nic jako signaly.cz; nevěděla jsem o Rebecce St James, ani hezkých mladých modlících se mužích :) ; nevídala jsem se s mladými lidmi žijícími hlavně pro Boha ...

V průběhu věku jsem pak zkoušela mnoho půd a mnoho lesů, ale nikde to nebylo tak nádherné jako teď v Olomouci. Momentálně jsem např. místopředsedkyní VKH Olomouc. Cítím se přijata. Vím, že smím být trochu praštěná bříza se zvláštním životem. :) Že to tak má být. Není to laciný happy end, opravdu ne. Není to snad ještě vůbec žádný konec. :)

Vím, že se můj Dnešek rodil ve večerech plných samoty, že jsem se za něj modlila, aniž bych o tom věděla. Samota nesmírně bolela, svírala srdce, ale formovala (a dodnes formuje). Moje míza vznikala v letech, kdy jsem se o ni neměla s kým dělit a nebyla žádná záruka, že bude kdy koho zajímat. Byli jsme tehdy jen já, Bůh a veliká, neznámá Touha. A tak se dneska ohlížím zpět a tají se mi dech nad tím, co se to s životem jedné ztracené břízy stalo.

Zobrazeno 2475×

Komentáře

VeronikaN

jeden z nejkrásnějších článků, které jsem tu na signálech četla.

Zobrazit 31 komentářů »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona signály.cz