Kterak prajzké ženy chartisty uctivosti učily :)

Pozn. (!! důrazně žádám Pepu Lavičku, aby tuto poznámku nečetl !!): text v závorkách vůbec nečtěte. Nemá v příběhu zádnou roli. Ale je to můj vánoční dárek pro Pepu Lavičku, který už dlouho sní o tom, že se stane součástí mého blogu. A vzhledem k tomu, že se tento příběh udál mnohem dříve, než jsem Pepu poznala, bylo jeho přirozené zakomponování do článku poměrně... náročné :). 

V únoru 2009 jsme měly se Semi a s Aduš dost neuvěřitelnou brigádu. Našim úkolem bylo obsluhovat a uklízet na jedné narozeninové oslavě, kde se měli po letech setkat bývalí chartisti, jeden zapřisáhlý komunista a nějací politicky neangažovaní, klasicky vyhlížející lidé, kteří byli ale ve výrazné menšině. O komunistu jsem měla obavy už předem, a když jsem chartisty spatřila v celé parádě, obavy se ztrojnásobily.

Má představa chartistů bývala dříve dost romantická. Lidé jako Václav Havel, ušlechtilí rytíři bez bázně a hany (aspoň zpoloviny tak chrabří, jako je Pepa Lavička).

Už cestou nás naše zaměstnavatelka začala připravovat na něco jiného, než jsme čekaly. Někteří chartisti pochopili náplň naší práce jinak, než byla myšlena, takže jejich narážky na nás byly dost vulgární. Navíc byla jejich intenzita přímo úměrná litrům piva. Éterem zněly písně jako "Huahahahaha, ukážu ti cestu rájem..." a "Jdou, jdou, krávy jdou, vemena se jim lesknou". 

Dostávám se k otázce, jak chartista vypadá. Stručně řečeno: hippiesácky, alternativně a nebezpečně. Jeden příklad za všecky: Buvol. Buvol dělal čest své přezdívce. Tak 150 kilo, nápadná podobnost s Obelixem, tenký copánek na brunátné hlavě. (I Pepa Lavička by vedle něj vypadal jako nebohé malé kuřátečko.) Dále stojí za zmínku alternativní životní styl některých chartistů: jeden žije momentálně na Aljašce a dům mu hlídá vlčice.

Měly jsme z nich s holkama docela strach, a když nebylo co chystat a umývat, zavíraly jsme se raději do sklepa a na chíli jsme viděly mužské plémě ve značně nepříznivém světle.

Druhý den jsme měly s holkama za úkol chatu poklidit. Ráno jsme dorazily, našly chatu plnou bloumajících chartistů ve stavu kocoviny. Myly jsme s holkama nádobí a zástup chartistů nás přišel navštívit za účelem ranní kávy. Usoudili, že nastal čas si přátelsky popovídat.

Chartista: "Co studuješ? Čím chceš být?"
Semi: "Chtěla bych na medicínu. Takže jednou možná budu doktorka." 
Chartista : "Tak to budeš dělat s ptákama."
Hurónský řev chartistů
Chartista: "A ty? Co děláš za školu? Čím budeš?"
Aduš: "Zdravku, chci být zdravotní sestra."
Chartista: "Aaaat, taky bude dělat s ptákama."
Hurónský řev chartistů
Chartista: "A ty co děláš?"
Já: "Já chci studovat jazyky. Možná budu tlumočnice, překladatelka, nebo tak."
Chartista zklamaně: "Tak to nebudeš dělat s ptákama. Měla bys být radši prostitutka."
Nadechla jsem se, a vůbec nevím, kde se ve mě vzala taková odvaha, ale řekla jsem...
Já: "Vy se k nám ale vůbec nechováte jako k dámám."

Nastala chvíle ticha. Myslela jsem si: teď mě zabije. Hlavou mi proběhl celý můj život. (Kdyby Pepa Lavička věděl, co to je strach, taky by ho v tu chvíli pociťoval).

A pak se to stalo. Chartista se nám začal omlouvat. Zakoktával se a říkal: "Já se omlouvám, hrozně se omlouvám, já jsem nevěděl. Nezlobte se, prosím, já se omlouvám." :-) :-)

Velkoryse jsme řekly, že odpouštíme :-).

Od té chvíle nás chartisti o kafe přeuctivě prosili a přeuctivě nám za kafe děkovali. Dokonce si hrnky chtěli sami umývat. Buvol nás jednu po druhé žádal o ruku, prý by nás ani nebil. Jedinou podmínkou sňatku bylo mít 150 000 euro, které jsme bohužel neměly, takže žádná z nás této lukrativní nabídky nevyužila.

A tak jsme k sobě našli cestu a spřátelili jsme se. Dodnes se na nás ptají a zdraví nás. Prý jsme byly milé :).

A pro mě z toho vyplynulo několik ponaučení:
1.) Věci nejsou vždy takové, jaké se zdají.
2.) I v chartistech se skrývá jemné gentlemanské srdce. Jsou milí.
3.) Vždycky je možné být dámou.
4.) Když jablíčko, tak rajské, když děvuchu, tak z Prajzké. (lidové přísloví) ;-)