Předmadridská očekávání

Do Kolína nad Rýnem na WYD jsem se dostala zázrakem. Bylo mi 15, život byl plný hmatatelných zázraků, které jsem přijímala s euforií. Byla jsem hrozně zamilovaná a opojená tím, jak Bůh kvůli mě změnil dějiny a tak :).

Jsem o pár let starší, pořád se snažím s Bohem chodit, a pořád se zamilovávám, někdy Ho ztrácím z dohledu, ale pak Ho poznávám jinak a nově. Uprostřed malých šedých dnů s černými kaňkami jsem se naučila, že věrnost bývá důležitější než emoce a naděje cennější a opravdovější než jásavý optimismus. A že ten proces přetavování někdy bolí.

Právě se chystám do Madridu. Je to celé zázračné:), ale o něco prozaičtější. Před pár týdny jsme jely s kamarádkou vlakem z Vídně a potkaly řeholní sestřičku, která se vracela z italského kláštera na dovolenou domů, na Moravu. Hodně jsme si povídaly, mimo jiné o Madridu, a ta italská sestřička mi řekla: "Neboj, Bůh tam pro Tebe má něco velkého." Byla to trefa do černého. Snažila jsem se tvářit, že tomu věřím, ale ve skutečnosti mě napadlo něco velmi skeptického a ironického, což mi záhy přišlo moc líto.

Taková já jsem, čím dál víc, skrytě skeptická. Domnívám se, že můj život vypadá navenek vábně, nicméně jsou v něm ostny, o kterých mluvím s minimem lidí. Ony silně nahlodávají mou důvěru v celkový smysl. V to, že na mě Bohu záleží.

Něvěděla jsem, smím-li o svém předmadridském očekávání napsat na blog. Bylo by méně riskantní počkat po Madridu, stane-li se v mém životě něco velkolepého, a pak o tom referovat. Bylo by to mnohem bezpečnější. Bojím se, že budu zklamána a úplně Ho minu, že pro mě nic nemá, že ta podivná prázdnota bude pokračovat.

Přesto tady veřejně deklaruju, že se tomu moc snažím věřit, že tam Bůh pro mě má sebe sama, že Jím budu nalezena a že všecko dobré dostanu od Něj.