Expresionistický popis toho, jak teď učím na gymplu

(Toto je naprosto neduchovní článek o hodnotách pomíjejích, jež vytvářím, nevyhýbám-li se zrovna kuličkám z alobalu. Je něco jako vzkaz v lahvi pro ty, kteří mě maj rádi a zajímá je, jak se držím. Ano, děcka, držím.)

Já, studentka 3. ročníku FF UPOL, jejíž didaktické znalosti jsou prakticky nulové, teď měsíc supluju ruštinu a němčinu na gymplu, kde jsem před 3 lety maturovala. (germanista Přemek: "Ono je to tak asi lepší, že nejsi zatížena teorií.")

Den první. Myslím si, že zemřu, a na duchu mě posiluje píseň od Rammsteinů ve školním rádiu a Kinder bueno v kabelce.

Druhý den školy, hodina ruštiny. Pan Matěj se na mě dívá a hlasitě šeptá sousedovi: "Řekni jí, že je úžasná". Třída zmlkne, Duch Svatý v podobě neviditelné holubice rozrazí okno a já říkám: "Na to pozor. Řeknete-li rusky "užasnyj", znamená to česky "strašný, hrozný". Problematika falešných přátel, faux amis. Zahráno do autu.

Nabízí mi tykání učitelka, které jsem se na gymplu bála skoro úplně nejvíc. Navíc si mi stěžuje na střevní chřipku, kterou zřejmě vyvolala návštěva školní jídelny. Mám pocit absolutní výjimečnosti mého života. (Kdo ho ale nemívá, žejo? :-D)

Po prvním dnu jsem dávám omylem třídnici třídy mojí bývalé třídní do špatného regálku. Vtip je v tom, že nikdo na světě není větší systematik a horlivý plnič organizačních povinností než ona. Ranní nález třídnice ve svém regálku na resty (dost možná se to ještě nikdy nestalo) ji znejišťuje a ihned běží s třídnicí za zástupkyní ředitele. Trochu se za svůj čin stydím, ale ještě více se směju.

Nejmladší, třináctiletí studentíci se vybarvují. Házejí po sobě v kruhové učebně kuličky z alobalu. Pokouším se o brutální hlas, což se mi očividně daří, neboť se dva viníci skutečně zvedají (ač jsem netušila, kdo z nich to byl) a kuličky sbírají. Jsem překvapena svým zatím největším pedagogických úspěchem.

Starší studenti ztrácejí zábrany a přepisují si jmenovky. Jedinou změnu, na kterou jsem přistoupila, je proměna Marka v Emricha. V jeho skupině učím němčinu a jméno Emrich se mi líbí, možná tak jednou pojmenuju svého syna :-D. Jeho další metamorfózy např. v Oskara už neakceptuji, neboť Emrich se mi líbí nejvíc. Navíc mu samotnému nějakou dobu trvalo, než se naučil na to slyšet. ("Dál čte Emrich. Ano, vy jste Emrich.")

Jeho kolega, který se neustále hodně směje, se směje tentokrát už opravdu přes míru. Jeho spolužačky vysvětlují: "on je pořád zhulený". Nevím, jestli to myslí jako nadsázku, ale nenapadá mě odpověď chytřejší než "no, to nevadí".

Po večerech se učím na vlastní zkoušky, pendluju mezi gymplem a výškou. Sekunda se upřímně zajímá o to, jestli jsem zkoušky udělala. Ještě před měsícem bych si řekla, že se ptají proto, že mě mají rádi, teď už si prostě myslím, že mě rozkecávají. Na zkoušce z ruské literatury mi psychicky pomohlo vědomí, že proti mě sedí docent, zatímto já se takřka přes noc stala "paní profesorkou" :)).

Dneska se mi v kvartě vymyká kázeň z rukou. Líčím jim, jak jsem před dvěma dny potkala na chodbě ředitele, který mi slíbil, že zbude-li mu čas, přijde se podívat na moji hodinu. A tak navrhuju trénovat ticho ve třídě. Pubertální srdéčka mi vysvětlují, že až příjde ředitel, budou potichu, teď jsou ale prostě takoví.

Kvinta mě má ráda. Tamní děvčata jsou kamarádky mé sestry a tak se dozvídám, že jsem jejich, cituji, "bobek", "kuřátko". Z dalších termínů je to především "roztomilá".  

Dneska ale zažívám úplně největší pedagogický rozmach. V sekundě se mi podařilo nadchnout studenty pro práci s knihou německé konverzace (v 7. hodině, navzdory tomu, že jsem jim odmítla pustit film!). Nadchla jsem je natolik, že tam jeden chlapec dobrovolně zvedl ruku a na příští hodinu pro skupinu vybere a připraví 3 libovolné idiomy.

Dnes se sinusoida zlomila, dva dny pedagogického zmaru střídá obrovský pedagogický triumf "profesorky" Marie Muczkové. B-)