Erste Tage in Dresden

11. 10. 2012 22:34
Rubrika: Nezařazené | Štítky: cestopis

Je tomu pár dní, co mé nohy spočinuly na Drážďanské půdě. Můj první zážitek po vystoupení z vlaku bylo to, že se jeden dobrý muž nabídl, že mi snese kufr ze schodů. A v tomto duchu teď probíhá každý můj drážďanský den.

Nikdy dřív ve svém životě jsem neprožila takovou koncentraci dobra, které mi druzí prokazují. A nikdy jsem na pomoci druhých nebyla takhle závislá. Je to moc zvláštní, když se nelze opřít o nic vlastního. Když nemáte nic, jen dostáváte a opíráte se o paže druhých. Jsem jako peří ve větru. Předevčírem jsem proto hodně plakala, ale dneska už jsem zase klidnější.

Prvních pár dní jsem bydlela u nesmírně laskavých a romantických mladých manželů v malé vesničce nedaleko Drážďan. Jsou kamarádi mé kamarádky a aniž by k tomu měli nějaký důvod, krásně se o mě postarali a vařili mi a pomohli mi v mém prvotním šoku. Navíc mají nádherného a báječného 13-měsíčního Matýska, ach, jsem zamilovaná :-).

V pondělí jsem pak přesídlila do Drážďan, k paní Gabi a její rodině. Paní Gabi je kamarádka jedné řeholní sestry, která je kamarádkou další řeholní sestry, která zná moji mamku. Tohle už vůbec nechápu, že si mě paní Gabi v pondělí vzala k sobě domů, ale je to tak. Hledám si teď WG, čili Wohngemeinschaft, čili privát. Po dnešním castingu jsem mu možná trochu blíž, ale uvidíme; hlavně si nesmím nic myslet :)).

Mým druhým největším existenciálním problémem bylo až dodnes to, že jsem se v onom jednom měsíci před odjezdem zapomněla na stránkách tu-dresden online přihlásit a proto jsem dojela bez jakýchkoliv papírů. Bylo mi to trochu divné, ale bohužel jenom trochu. Když jsem to tu zjistila, dost mě to rozsekalo, neboť mám z byrokracie všeho druhu fóbii, nemluvě o byrokracii německé. Do evakuačního programu jsem musela zahrnout naší zlatou olomouckou paní sekretářku a taky zdejší paní Fritz. No a paní Fritz ze mě neudělala sekanou, ani když jsem se za ní v pondělí doštrachala mimo úřední dobu; paní Fritz mi dneska vydala všechny moje imatrikulační dokumenty a dokonce se moc usmívala, jako že má z toho taky radost, že jsem to všecko zvládla :-). Takže teprve ode dneška můžu chodit do menzy, jezdit gratis po městě, chodit do knihovny, přihlašovat se na předměty atd. :-)

Včera večer jsem byla s Gabi ve sboru, a tak byli zase všichni moc zlatí... Kdybych prý bydlení nenašla, něco se u nich najde... A že krásně mluvím německy a rádi mě zase uvidí atd. :-)

Mým problémem č. 3 je orientace v novém prostoru. Já jsem hrozně slabá na mapy a vždycky bloudím v novém městě. Vždycky stojím na rohu ulice, přemýšlím a cítím, jak se mi zahřívá to orientační kolečko v hlavě, až se najednou přehřeje a vypne, úplně jako to dělají staré fény, když si fénujete hlavu dýl jak 2 minuty. Ale stává se mi tu, že se ani nemusím ptát, jenom tak stojím a dělám grimasy na ten sloupek s názvem ulice, a někteří lidi za mnou sami chodí a radí :-).

Všichni jsou na mě tak moc hodní... Na přednáškách a v seminářích mi dávají Němci své mailové adresy, kdybych cokoliv potřebovala. Pan docent, který mě má na starost, mi vytiskl mapu campusu, i když vůbec nemusel, a stálo ho to dva papíry a spoustu času, než mi ozvýrazňoval oranžově budovy, kam mám kdy chodit. :-) Paní na nádraží mi minulý týden vytiskla spoje, kterýma dojedu z Drážďan k Matýskovi. Všichni pro mě dělají tolik dobra.

 

Celkově to ale teď vůbec není jednoduché. Chvílema mám velké nervy a paniku. Ještě předevčírem jsem si myslela, že to nezvládnu, být pořád tak dravá a najít si místo k bydlení a vyřídit imatrikulaci. Když už jsem ale fakt hodně dole, vždycky se něco stane, nějaký zázrak. Třeba že potkám před copy centrem jednu slečnu z Olomouce, taktak ji poznám a ona mi poskytne materiál na seminář, který nemám, a na který pak spolu hned jdeme.

Tak, vyvěsím to sem, ten článek, a nebudu to už nijak učísávat. Ani ze syntaktického hlediska nebudu ten článek upravovat. Já teď taky nežiju nijak učísnutě. Jsem teď úplně největší kočovník. Někdy tomu říkám "nejistota" a nořím se do strachu až po ofinku. Ale dnes večer tomu chci říkat "dobrodružství".

Zobrazeno 2028×

Komentáře

Kleine-Biene-Maja

:-) Je v Chemnitz taky tak krásně jako v Drážďanech? :-)

znova2010

Hm, hm. Asi tak - srovnat Chemnitz a Drážďany je asi jako srovnat třeba Brno či Olomouc s Ostravou.
Všude jsou hezká místa a všude je něco, co má něco do sebe. Ale někde je toho o něco víc.

Zobrazit 15 komentářů »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona signály.cz