Pár kapek ticha o zasnubování

Právě tady na signálech jsem kdysi zaregistrovala ten neodolatelně židovský nos a poeticko-ironický pohled na vesmír. Pak bylo vaření na outdooru VKH (do vařících se polívek se tiše snášely listy ze stromů), dlouhatánská cesta a pak kytice žlutých tulipánů a prstýnek. Ta tečka za ním má pouze gramatický smysl, logicky zde nepatří.

Vždycky jsem ráda odečítala z příběhů druhých lidí: "ano, i takové věci se dějí". Včera večer jsem ale prožila velké pohnutí nad tím, že se dějí právě mně - malému a hříšnému člověku bez hrdinských rysů, speciálních zásluh atd. Že se mi dějí prostě jen tak. (Ale Honza samozřejmě JE bájný hrdina :-)).

Proto mám obrovskou chuť ušít milion levandulových srdíček a mydélek a všem je rozdat, zapálit tisíce prskavek a a napéct růžové muffiny a všecky vidět šťastné. :-D

Žiju v tichém úžasu nad tím, že to je všecko pravda, čemu jsem kdysi věřila, když jsem vstupovala do čisté lásky, když jsem vetkávala do cest kravařských luk ty své modlitby a když jsem smutně pozorovala všecka ta odkvétání. Že jsem dostala mnohem, mnohem víc, než o čem jsem se kdy opovážila snít.

V knize Karla Skočovského "Zasnoubení, čas milosti" jsem našla nádhernou myšlenku: zasnoubení je noviciát lásky. Moc toužím po tom, abych byla pro Honzu požehnáním, abych měla odvahu skočit, abych žila se srdcem otevřeným... Proto jsem tolik vděčná za ten "noviciát" - dává mi naději, že na to nejsem sama, ale že budu proměňována.