Jsem maminkou

Je moc zvláštní psát tu po tak dlouhé době, když se všecko tolik změnilo. Snad opadla veškerá očekávání ohledně mých náčrtků a snad to nebude nikdo číst, leda snad já, až Honza zešediví a Matýsek vyroste, abych si připomněla, jak chutnal život, když mi bylo bez jednoho dne 27 let.

Můj milovaný Honza právě uspává našeho Matěje a já mám pro sebe chvilku času. Už nevím přesně, co dělají lidi s volným časem, a tak při takových příležitostech improvizuju. :) Teď jsem se přihlásila na signály...

Zítra mi bude 27 a Matýskovi přesně půl roku. Celý svůj život mám pocit, že jsem nevyslovitelně a nezaslouženě šťastná a že si nedokážu vysvětlit, proč tolik nádhery potkává zrovna mě. Tento pocit se 19.7.2014 (svatba) znásobil milionem a 19.7.2016 (narodil se Matýsek) ještě znásobil trilionem, jestli triliony existují, snad ano, jsem líná to googlovat. :-)

Teď, když je s námi Matýsek, už prakticky nepochybuju o tom, že je Bůh je všemocný, nádherný a nekonečně nežný. Postupně si zvykám na tu nově nabytou jistotu, že nás Bůh opravdu nedokáže přestat milovat, ať už uděláme cokoliv. A že všecka ta veliká láska, kterou cítím, když Matýsek ožužlává Honzův obličej, je jenom zlomek nádhery, která nás teprve čeká.

Až jednou umřu a Bůh vstoupí do dveří, snad budu taky třepat radostně nožičkama, jako když se Matýnkovi vrátí domů tatínek. :-)