Proč mi nevyrostla třešeň

Když jsem byla malá, blonďatá, zvědavá, šestiletá, chodící wikipedieJ, připadalo mi, že jedna z nejhezčích věcí, které by se mi mohly stát, je mít na zahradě třešeň. Mí nechápaví a neromantičtí rodiče se spokojili s jabloněma, hrušněma a spol. a nebrali v úvahu nesporné výhody třešní, tj. hrát soutěže o dopliv pecky, mít denně třešňové náušnice atd…J Napadlo mě, že prostě vezmu pecku a třešeň si naschvál zasadím…J Taťka mi řekl, že pokud vyroste, proč ne, ale že on sám malou třešeň kupovat nebude  (přiznávám, mé šance vypěstovat třešeň odhadl dost realistickyJ, ten filuta :o)))…).

U sousedů zrovna pracovali zahradníci a zajisté se z mé přítomnosti a zájmu o pěstování třešní veseliliJ,  jako ostatně každý, koho jsem si v dobách mého dětství vytipovala za vhodnou oběť a podrobila ho neúprosné palbě otázek:-D. Řekli mi, že i kdybych zasadila 20 pecek, dokonce i  100!! (100 bylo pro mě něco jako dneska 10 miliard J), nemusela by ani jedna vyrůst. Mohla, ale nemusela.

To mě natolik zdrtilo, že jsem to vzdala. To, že budu třeba rok (nekonečná doba) zalívat 100 (šíleně vysoké číslo) květináčků úplně zbytečně, mě odradilo od uskutečnění mého plánu.

Dnes jsem mohla mít na zahradě třešeň. OK, přiznávám, na zahradnické práce jsem vždycky byla lenoch. Ale co v životě…nevzdala jsem taky mnoho věcí proto, že by nemusely vyjít? Že když jsem neměla podepsaný dekret na úspěch, vykašlala jsem se na to? Moje vysněná třešeň mi nikdy nevyrostla, protože jsem ji nezasadila. Myslím, že tohle je jedna z věcí, které bych se chtěla den co den učit… zalévat i s tím rizikem, že to bude marné. Zalévat…prostě pro tu šanci J. A ta tu vždycky je :).